Co nás ztracený kocour učí o copywritingu

Ztratil se nám kocour. Černý. Mikeš. Nemluví. Zato plašan, to je. Několikrát jsem kvůli němu převrátil gauč, když jsem se jej snažil při odchodu z práce polapit a vyhodit z bytu na zahradu. Asi někde proklouzl dveřmi a dostal se ven z vnitrobloku. Dobře mu tak, říkám si. Jenže dvě uplakané dívčí tváře velí k rozhodné akci. Napíšeme leták!

Počkat, takže jak to udělat, aby zabral? Ztracené pejsky a kočičky pořád někdo hledá, fotky visí na kdejakém rohu. Tedy příběh. A vhodně namíchané emoce. Prostě potřebujeme, aby se sousedé dívali kolem sebe. „Dvě smutné holčičky hledají zatoulaného kocourka“. Ještě vlastnoruční dětské podpisy. Hm, co když to nebude stačit? Tak přidáme door-to-door kampaň. Máma jistí akci za rohem, holky najednou ztrácí ostych a kontakt je opravdový.

„Tati, a proč se pořád nikdo neozval?“ Po čtyřech dnech se zdá, že jako copywriter jsem selhal. Telefon mlčí, kocour nikde. Zaplňujeme prostor nevyžádanými lekcemi jak to v koucouřím a lidském životě chodí.

Den pátý. Ráno odjíždím na služební cestu. Telefon – prý černý kocour v parku. Ve spěchu jej probíhám, nic. Ještě budeme muset vysvětlit pozdní příchod do školy – přece nemohly odejít, když zasvitla kocouří naděje. Večer sedím s klienty po náročném dni a volá paní. Nese nám kocoura, prý četla leták a nějak jí utkvěl. Sbalila ho dost daleko, nezdá se mi to, ale paní je odhodlaná. Doma děda s mladší dcerou. To její kocourek se ztratil. Druhého, línějšího, by po objevu vyhřívání nad zdrojem hi-fi věže odcházet nenapadlo. Za chvíli volá děda, paní sympatická, kocour cizí. Zpátky do dětské deprese, kterou přerušuje další telefonát. Paní si vyfotila leták a nese nám kocoura. Repete, jen jiné osoby a kocouří obsazení. Na dálku se snažím řídit záchrannou operaci, ale znáte to. Emoce jsou silnější. Už jen poslouchám, proč se tentokrát kocourek, ze kterého se vyklubala kočička, nedal/a odmítnout. Že kdyby se náhodou nenašel ten náš, aspoň bude náhrada. Ech, co kdyby se ale Mikeš vrátil? Zvoní telefon. Černý kocour v parku. Posílám dědu, moc se mu nechce, už má těch koček plné zuby. Nakonec váhavě vyráží do tmy, aby nahnal kocoura přímo do náručí mojí ženy. Vrací se starší dcerou z divadla. Díky, osude! Je to Mikeš!

Následující dny řešíme, co dělat, když najednou máte místo jedné kočky tři. Kočička-návštěvník nakonec putuje zpátky mezi zahrady, kde byla nalezena. Svojí bezprostředností terorizovala kocoury natolik, že se báli žrát. Stahujeme letákovou akci, děkujeme sousedům. A tatínkovi, že to tak dobře napsal.

Kdyby se vám náhodou ztratila kočka nebo budete chtít inspiraci třeba pro nějakou kampaň, zastavte se. Někde ten copywritový kocouří poklad ještě vyhrabu. Nebo vymyslíme jiný. Principy jsou jednoduché. Příběh, emoce a trocha koření mezi řádky.

PS: kocour po pěti dnech hladovění v parku změnil přístup. Už není poděs. Chodí se mazlit a neutíká, když jej chci vystrčit ven. Přemýšlím, jak tento nově nalezený výchovný princip zužitkujeme.

PPS: po úspěchu kocouří akce, kdy z jednoho byli najednou tři, zvažuji novou výlepovou vlnu. Poměr 1:3 mi prostě nedává spát. Pracovní název je „Ztratil jsem pětistovku“. Nepůjdete náhodou kolem?

Filip Kvapil